“Mad about the boy, I know it's stupid to be mad about the boy, I'm so ashamed of it but must admit the sleepless nights I've had, About the boy, On the silverscreen, He melts my foolish heart in every single scene, Although I'm quite aware that here and there are traces of the cad, About the boy…”

She sat there motionless for what seemed forever. Do you know that feeling when you cannot move, even your fingertips are frozen, thoughts running widely through your head? She watched the African woman take out a small book out of her purse like in a slowed-down movie. The Bible, she assumed. She saw the two friends re-united by coincidence of daily life, shaking hands and leaving the wagon together; still unable to make a single movement. At first it actually felt quite nice, like being in some sort of vacuum. The jazzy sounds coming through the earphones of her smartphone were nicely underlining the freeze in time. She wanted to write all her thoughts down but she couldn't. And that was when the panic set it. She was afraid to forget all what she was thinking about. She still couldn't move. She didn't feel so nice anymore. Her heart started to beat faster. Come on, move with the finger! Nothing. Like the other day when she held a sip of wine in he mouth forever because her body somehow "forgot" how to swallow. They laughed about it together later. But not now, this was different. Her heart was pounding, her breath shortening, the feeling of panic striking in. Finally, the voice of the conductor brought her back from her lock-up. She took a deep breath and reached out to her handbag for the ticket...

Seděla tam, zdálo se to být celé věky. Znáte ten pocit, kdy se nemůžete pohnout, ani konečky svých prstů, myšlenky vám divoce probíjhají hlavou? Jak ve zpomaleném filmu sledovala tu Afričanku vytáhnout z kabelky malou knížku. Nejspíš bible. Viděla dva přátele shledajíc se ve shodě okolností všedního dne, potřásajíc si rukama a opouštějíc společně vagón vlaku. Pořád se nemohla ani pohnout. Ze začátku to bylo docela příjemné, jako být v nějakém vakuu. Jazzové melodie se linuly ze sluchátek jejího smartphonu a jen podtrhovaly toto zmrznutí v čase. Najednou měla nutkání sepsat všechny svoje myšlenky, ale nemohla. A tehdy se dostavily pocity paniky.  Začala se bát, že zapomene, o čem přemýšlela. Pořád se nemohla pohnout. Už se necítila tak hezky. Její srdce začalo bít rychleji. No tak, pohni tím prstem! Nic. Jako tehdy, když držela lok vína v puse celou věčnost, protože její tělo jaksi zapomnělo, jak polykat. To byla sranda. Tomu se pak společně smáli. Ale toto bylo jiné. Srdce jí bilo na poplach, dech se zkracoval, panika jí začala ovládat. Konečně, hlas průvodčího ji vytrhnul z tohoto uzamčení ve vlastním těle. Hluboce se nadechla a sáhla do kabelky pro jízdenku...